Trestní odpovědnost právnických osob, Kapitola 3

31.07.2017

Zásada přičitatelnosti jednání právnické osobě

Kontinentální trestní právo staví tradičně na zásadě odpovědnosti za zavinění. Podle této zásady tedy může být dovozena trestní odpovědnost konkrétní osoby, pouze pokud tato osoba jednala zaviněně, tedy se trestného činu dopustila úmyslně nebo z nedbalosti. Nauka také hovoří o tzv. subjektivní odpovědnosti.

Naopak s objektivní odpovědností se můžeme setkat v rámci správního práva trestního, tedy u odpovědnosti za správní delikty (vyjma z toho odpovědnost za přestupky) či u odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti. Právní nauka přitom definuje zavinění jako psychický vztah člověka ke konkrétním skutečnostem zakládajícím trestný čin. Je přitom rozlišovaná složka volní (pachatel chce, aby nastal nějaký konkrétní následek, či je s tím srozuměn), a složka vědění (pachatel ví nebo neví o konkrétní okolnosti).

Zkoumáním, mnohdy velmi náročným, neboť tu jde o posouzení vnitřního vztahu pachatele ke konkrétním skutečnostem, docházíme k závěru, zda ta která osoba jednala v úmyslu přímém či nepřímém, z nedbalosti vědomé či nevědomé či jednala nezaviněně. Příkladem takového nezaviněného jednání mohou být například svalové záškuby během epileptického záchvatu, neboť zde chybí vůle jednajícího k takovým pohybům.

V případě právnických osob, které jsou fiktivními osobami vytvořenými právem (současná právní úprava se kloní k tzv. teorii fikce), však nelze hovořit o vůli právnické osoby, a tedy ani o zavinění. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tak zavádí tzv. přičitatelnost jednání fyzické osoby nebo orgánu osobě právnické, na základě které lze dovodit existenci trestní odpovědnosti konkrétní právnické osoby. Aby však bylo možné jednání fyzické osoby nebo orgánu právnické osobě přičítat, musí být naplněno hned několik zákonných předpokladů. Předně musí fyzická osoba nebo orgán alternativně jednat:

  • v zájmu právnického osoby nebo
  • v rámci činnosti právnického osoby.